Na oddělení šestinedělí

Pochopitelně jsem nemohla usnout, byla jsem plná hormonů a radosti z miminka. V tak citlivém okamžiku jsem ale poslechla autoritativně působící sestřičky a věřila jim. Miminko se tedy šlo zahřát. Čekala jsem asi dvě nebo tři hodiny na pokoji, než mi ji přivezli. 

Dnes už bych se nedala a šla bych za nimi, ať mi ji laskavě dají, protože se nejlépe zahřeje na těle matky. Zpětně jsem opět zjistila, že jde o další klasický neduh porodnictví: „Maminko, odpočiňte si, miminko je podchlazené a musí se zahřát.“ Nevím, proč stále přetrvává ta zbytečná separace. Myslím si ale, že změny jdou pomalu, ale jistě k lepšímu.

Toto beru, spolu s mou neinformovaností o amniotomii, jako mé selhání. Bůh ví, jestli tam dcera neplakala osamocená a jestli jí nedávali glukózu do pusinky, aby se uklidnila. Ale třeba to tam celé prospala. Kdo ví.

Když mi ji ráno přivezli, trochu jsem stresovala. Přede mnou miminko, a já absolutně nevím, co s ním. Možná, že kdybych ji měla od začátku u sebe, bylo by to jinak. Rychle jsem ale obavy zpracovala a připomněla jsem si, že jsem žena-bohyně a že se každá žena dokáže o své dítě postarat. Věřím, že kdybych rodila doma, vše by bylo tak nějak příjemnější, přirozenější a jasnější.

My ženy jsme k sobě často kritické, někdy až příliš. Měla jsem krásný, rychlý a dá se říct i bezbolestný a přirozený porod. Leckterá žena by mi ho záviděla. Stejně s ním ale nejsem úplně v souladu.

Říkala jsem si, že příště budu rodit jedině se svou porodní asistentkou, která bude hájit zájmy mé i miminka, abych se nemusela s nikým dohadovat a mohla se soustředit jen na porod.

Na oddělení šestinedělí mi přišlo zbytečné zůstávat, chtěla jsem domů. Měla jsem sice samostatný pokoj, který jsem chtěla, a s dcerou jsme se nepřetržitě mazlily, spaly jsme spolu v posteli (je tam bočnice) a do toho boxíku s monitorem jsem ji dávala, jen když jsem potřebovala na toaletu. Předposlední noc s námi spal na pokoji i muž (na rozkládací matraci na zemi). Chodili nám tam ale uklízečky a opravář klimatizace.

S prvním miminkem poprvé doma

Doma jsme se už s miminkem sžívali a já chtěla od všech lidí, kteří se k nám hrnuli na návštěvu, klid a odmítala jsem je.

Dceru šíleně potrápila kolika. To bylo opravdové peklíčko. Plakala, jako kdyby jí řezali nožičku. Celonoční chování a kojení. Díky bohu za společné spaní, díky kterému jsem se aspoň při kojení vyspala. A taky díky nošení v nosítku/šátku a za gymnastický balón, na kterém jsme se houpaly. Tak se dcera lépe uvolnila a usnula. 

Zpětně nevím, jestli to opravdu byla kolika nebo třeba KISS syndrom (blokáda krční páteře), který se také projevuje neklidným a plačtivým miminkem a často se právě zaměňuje s tříměsíční kolikou. KISS syndrom je také způsoben typickým vytahováním miminka za hlavičku zdravotníky z porodních cest (nebo při komplikovaném porodu viz tento článek). Ale jelikož u porodu nebyl muž, tak nevím, jestli ji opravdu za hlavičku tahali.

„Potrat doma byl silný, ale obohacující zážitek, díky kterému jsem se s celou situací vyrovnala mnohem líp, protože jsem to tak od začátku chtěla – jinak, přirozeně…“

Druhé těhotenství a ztráta miminka…

Druhé těhotenství nám nevyšlo, a přestože se na miminko dcera těšila a pusinkovala mi bříško, miminko na konci prvního trimestru umřelo. Podle krevních testů i geneticky bylo vše krásné a v pořádku. Na kontrole ale už nebilo srdíčko. Zamlklé těhotenství nebo spontánní potrat údajně potká každou čtvrtou ženu.

Zeptala jsem se gynekoložky, jaký je postup a jestli by to nešlo vyřešit něčím, po čem se rozjede potrat v klidu doma. Prý se to nedělá, hrozí mi infekce až smrt a musím na operaci pod narkózou, tzv. kyretáž, krátký zákrok sloužící k vyčištění dutiny děložní.

Ptala jsem se, kdy nejpozději musím na zákrok jít. Za týden. Nechala jsem se tedy objednat za týden. Další den jsem spotřebovala kupu kapesníků a pátrala po informacích, zda se to opravdu nedá vyřešit přirozeněji.

A ejhle, v zahraničí doporučují kyretáž až jako poslední možnost. Nejprve doporučují metodu vyčkávací. A tak jsem si oponováním a dovzděláváním zdravotníků vybojovala čekání na samovolný potrat.

Je to ale na dlouhé vyprávění. Celý příběh najdete na mých stránkách. 

Můj malý porod-potrat doma ve vaně byl silný, ale obohacující zážitek, díky kterému jsem se s celou situací vyrovnala mnohem líp, protože jsem to tak od začátku chtěla – jinak, přirozeně…

Respektuji, že každá žena má jiné potřeby a třeba to některá chce mít co nejdřív za sebou. Já jsem to ale cítila jinak…

Třetí těhotenství

Ach, jak moc jsem si vždycky přála rodit doma! Ale to společenské dogma… Je to přece hazard a nezodpovědnost! Nad tím přece nemůžu ani uvažovat. Věděla jsem už dřív, že muž by byl proti. Měla jsem tedy v plánu rodit se svou porodní asistentkou v porodnici ambulantně (tedy jít hned po porodu domů).

Měla jsem dvě nové kamarádky, které rodily doma, a jejich příběhy (i dalších žen) mi dodaly sebevědomí. Když jsem se o tom bavila s mou porodní asistentkou a na moment jsem připustila, že bych rodila doma, na hrudi v srdci mě zalily pocity štěstí, radosti a lásky. Nedá se to slovy popsat. Prostě jsem cítila, že to tak má být, že to je ono.

Celý život se řídím svou intuicí a ženy, které se rozhodly porodit doma, cítí tento silný pocit. Pokud by žena měla strach, domácí prostředí k porodu by si pochopitelně nezvolila. Jenže porodní asistentka by do toho nešla, kdyby s tím nebyl partner v souladu. Ani já bych doma nerodila bez podpory partnera, ale štvalo by mě to, protože je to můj porod, moje tělo a on ani u porodu být nechce.

Tak moc jsem si přála rodit doma! Neřešit, co se starší dcerou, až půjde na věc. A chtěla jsem se vyhnout tomu nemocničnímu prostředí, personálu a jeho rutinním postupům. 

Dlouho jsem měla v plánu psát blog a měla jsem rozepsané tři články o těhotenství a porodu. Teď jsem je musela víc učesat, aby si je mohl přečíst partner a byl v obraze. Relevantní studie a statistiky bezpečnosti domácích porodů mluví za vše.

Muž nakonec souhlasil. Dceru jsem v těhotenství na příchod sourozence důkladně připravovala.

A zase se mi ke konci těhotenství podle tabulek zkracoval předčasně čípek a gynekoložka mě poslala s hrozícím předčasným porodem do fakultní nemocnice. Seznámila jsem ji se situací v minulém těhotenství a zkracujícím se čípkem, probraly jsme to a respektovala moje rozhodnutí, že budu dodržovat doma klidový režim. Na kontrolách jsem odmítala vnitřní vyšetření, aby se do čípku furt nevrtalo a říkala jsem si, že aspoň budu mít zase rychlý a bezproblémový porod.

Porodila jsem opět v termínu, tedy den před termínem, a to jsme bydleli v ateliéru v pátém podlaží bez výtahu.

„Přestože jsem si vědoma tenké hranice mezi životem a smrtí, důvěřovala jsem svému tělu i miminku, že vše bude, jak má být.“

Den D – Můj porod doma

Ráno asi v šest hodin mě vzbudily křeče v podbřišku. Ten den se měl stavit kamarád, který přijel na pár dní z Norska. Nechtěla jsem plašit a rušit to. Nechtěla jsem honit porodní asistentku, která bydlela 100 km od nás (jiná v mém bydlišti neměla volno), aby tu nebyla zbytečně třeba celý den.

Čekala jsem, co se z toho vyklube. Dcera mi nosila obrázky miminka s placentou v bříšku (v těhotenství jsme spolu mluvily o porodu a hrála si, že se mi rodí z bříška). Asi po pěti hodinách už kontrakce sílily a musela jsem je prodýchávat. Návštěvu jsme zrušili. Porodní asistentce jsem volala, ať jede.

Dceru jsem poprosila, aby na mě nemluvila, potřebovala jsem klid a soustředit se na porod a na miminko. Ležela jsem na boku a byla připravená, že bych porodila sama, kdyby porodní asistentka nestihla přijet. Miminko jsem ale poprosila, ať ještě chvíli počká. Počkalo. Každou kontrakci jsem prozpívávala hlubokým „Á“ (dlouhý výdech se zvučným hlubokým „Á“ s každou kontrakcí pomáhá k uvolnění a posouvání miminka níž). Porodní asistentka stihla přijet na posledních asi pět až deset minut. Muž ji kupoval parkovací lístek, zatímco ona šla za mnou a když se vracel domů, už se rodila hlavička. Plodová voda jako u prvního porodu nepraskla, ale tentokrát nikdo vak blan uměle neprotrhával a přirozeně praskl těsně před rozením hlavičky.

Dcera (měla tehdy necelé čtyři roky) mohla být vedle v místnosti s tátou nebo třeba jít ven. Nikdo ji nenutil být u porodu. Ona u něj ale být chtěla. Sedla si na židli, která byla asi dva metry ode mě, a ani nedutala.

Z knihy Hypnoporod jsem zjistila, jak fungují různé vrstvy svalů dělohy, pokud je žena v bezpečném prostředí bez negativních faktorů.  Žena nemusí při porodu ani tlačit. Zkouší se to na WC na velké potřebě (prostě netlačíte, ale vaším úkolem je co nejvíc se uvolnit a nechat pracovat tělo, jak má, nezatínat, ale s výdechem se uvolnit – k tomu při porodu a kontrakci pomáhá to hluboké „Á“). Kamarádka mi taky říkala, že u porodu vůbec netlačila, a já jsem to v té době nechápala.

Ale opravdu, hlavička byla venku, dcera to šla říct tátovi vedle v místnosti a zase se vrátila. Musím říct, že díky porodní asistentce jsem si sáhla na hlavičku a bylo to úžasný. Už jsem se ale s dítětem v porodních cestách necítila komfortně a chtěla jsem, aby bylo miminko venku. A tak jsem poprvé tlačila. Porodní asistentka miminko přibrzdila, aby nevyšlo moc rychle, prý to je prevence natržení.

Ještě si vzpomínám, že mi předtím nahřívala hráz horkou plenou, a to bylo naprosto boží a příjemné. Na další zatlačení se miminko narodilo. Dcera se k nám okamžitě přitulila, byla celá rozněžnělá a hladila ho. Bylo to překrásné. Muž volal novinu kamarádovi z Norska a rodině. A vlastně až když se ho ptali na pohlaví, nás napadlo se vůbec podívat. Chtěla jsem se nechat překvapit, u prvorozené mi nedošlo, že si nemusíme v těhotenství nechat říct pohlaví, všichni to přece věděli hned. Narodil se nám kluk.

Pupečník dotepán. Na placentu žádný spěch, až po dvou hodinách jsme šli na porod placenty. A potom dcera přestřihovala pupeční šňůru. Říkala to už v těhotenství, že chce miminku pomoct na svět a přestřihnou ji, ale tehdy jsem to nebrala vážně. Ten den to bylo ale tak přirozeně krásné, že vážně i tu pupeční šňůru chtěla přestřihnout. Miminko jsem připravila na přestřižení. Šlo to těžce, a tak jsem dceři pomohla.

Takže ani dítě u porodu není problém. Pokud je na situaci připraveno a pokud tam je dobrovolně. Dospělí z toho dělají vědu a často na děti přenášejí své strachy. 

Musím říct, že už jen ta absence přesunu do nemocničního prostředí dělá z celého porodu úplně jiný zážitek. I to, že mi nikdo neříkal, co mám dělat, nenaléhal a nevrtal do mě.

Přestože jsem si vědoma tenké hranice mezi životem a smrtí, důvěřovala jsem svému tělu i miminku, že vše bude, jak má být. Byla jsem dobře informovaná a připravená i na možnost, že bych porodila doma sama, nebo že bychom museli jet do porodnice.

Šestinedělí a dál…

Potom jsme všichni společně spali v posteli. Myslím, že i díky tomu dcera nijak nežárlila. Nikam jsem neodešla a po pár dnech se nevrátila s novým miminkem. I porodní asistentka říkala, že to je pro ni bezva zkušenost. Málokteré dítě prý ve čtyřech letech ví, jak vypadá placenta a pupeční šňůra.

V šestinedělí jsem tentokrát naopak vítala každou návštěvu už okamžitě. S miminkem jsem často seděla v křesle u okna, denní světlo (ne přímé slunce) eliminuje bilirubin v krvi, který způsobuje novorozeneckou žloutenku. Tomu pomáhá i časté kojení. Se žloutenkou jsme neměli problém.

S dalším miminkem už bylo vše snazší. Nemusela jsem si hledat tu svou cestu ve výchově, neřešila jsem, jestli je normální, že se dítě v noci nonstop kojí. Už jsem věděla, že je to individuální a porovnávání vytváří akorát frustraci.

Náš přístup a životní styl už jsem si v rodině vyjasnila s prvorozenou dcerou, takže úplně odpadlo takové to vysvětlování, jak to máme my, a nastavování si hranic v blízkém okolí.

Závěrem bych chtěla říct, že v ČR je přístup k domácím porodům velmi žalostný. Žena si sice může zvolit jakékoliv místo k porodu, ale už nemá právo na odbornou péči při porodu doma. Pro porodní asistentku (kterou si mimo jiné žena platí sama) není legální asistovat u domácího porodu. A pokud je potřeba odjet do porodnice, zdravotníci to často ženě dají pěkně sežrat.

K tomuto tématu jen napíšu slova od porodní asistentky Bc. Soni Klingerové, DiS., RN.

„Pracuji jako PA v Kanadě, v perinatologickém centru na oddělení high risk /přes 7 000 porodů za rok/, a je to přesně takto. Ženy od domácích porodů jsou k nám občas převážené, s tím se naprosto počítá. Přichází se svojí PA, dulou a partnerem. Nestává se to často a nezažila jsem žádný emergency příjem od domácího porodu, jak by se zřejmě nabízelo si představovat. Jsou to poklidné přesuny, většinou s přáním dostat epidurál, který samozřejmě doma nelze. Další důvody jsou preventivní, jako je např. zkalená plodová voda, teplota ženy atd., kdy je nutnost kontinuální monitorace.

Ženy jsou seznámené s tím, že pokud se vyskytne komplikace, tak se jede směr porodnice. A my jsme připravení tyto ženy přijímat. V životě jsem neslyšela žádnou připomínku na adresu ženy, neviděla oči v sloup atd. To se tady prostě nedělá. Jiný systém, jiná kultura.

A ano, „zaseknutí“ porodu, pokud je tímto myšleno nepostupující porod, k nám jezdí také. Zase – to není žádná emergency situace, kvůli které by zemřelo dítě. Ale doma se nevyřeší pokud je třeba operativní porod. Nepostupující porod nás za ženu mrzí když se stane u nás v porodnici i když se stane doma a žena musí přijet k nám. A pokud je „zaseknutím“ myšlena dystokie, tak se řeší doporučovanými postupy, které hlavně zahrnují okamžitou, razantní změnu polohy. Tak je tomu v porodnici i v domácím prostředí.”

Takže ať se rozhodnete rodit kdekoliv, vždy doporučuju svou soukromou porodní asistentku. Je to investice k nezaplacení a zážitek pro vás i děťátko na celý život. Už jen to poradenství a kontroly jsou příjemná změna, kdy vám porodní asistentka měří bříško, promlouvá k miminku, ukáže vám kde nahmatáte hlavičku. Je to takové lidštější, než u gynekologa, který na vás kouká přes monitor a zpoza stolu něco ťuká do klávesnice (ale jsem ráda, že tyto možnosti dnes vůbec máme). Jen ne všechny ženy, které si přejí jiný přístup, na to mají finance. Já bych klidně rodila v porodnici nebo v porodním domě, kdyby se přístupem i vizuálem podobal porodním domům v zahraničí.

Autorka článku: Kristina Typovská